Milenci
Vzpomíná, jak kráčeli po luce,
jak šťasten byl v té době.
Teď milenka hnije mu v hrobě,
už nedrží se za ruce.
Do vlasů vkládal jí květy,
teď pokládá je na žulu chladnou.
Stále miluje svou vílu ladnou,
i když rozdělily je světy.
Kdy v podzimu jas,
v jejích vlasech krásné blíny
nahradila vůně hlíny.
Nastal truchlení čas.
Milence probuzení dán byl dar,
vše žádá své oběti.
Milenka z hrobu nese si prokletí,
podivný to bude pár.
Jak je stále krásná, říká jí dokola.
Bez ní nemůže žít,
však její srdce neslyší bít
milenka kdys, teď chladná mrtvola.