středa 27. března 2019

Poetický slovní průjem: Volání

Volání

Hledám světlo v temné noci,
na čest ptám se zloděje.
Kdo bude mi ku pomoci,
když ve tmách hledám naděje?

Poetický slovní průjem: Výkřik do tmy

Výkřik do tmy

Zavrhla jsem ho, tak proč to stále bolí,
křičím do tmy, však nikdo mi neodpoví.

Poetický slovní průjem: Dovětek

Dovětek

Věnováno Jemu

Prolnuly se dva světy,
se zmatkem v duši píše tyto věty.
Na jedné straně pozlátko a lesk,
v pozadí bolest, zmar a stesk.

Na straně druhé temnota stojí,
této strany všichni se bojí.
I ty co před ní stojíš,
ví, že jí se bojíš.

Nemá cenu skrývat strach,
cítí z Tebe jeho pach.
Divadlo končí, opona padá,
odchází tiše, měla Tě ráda.

City její však křehké jsou,
když přijde nejistota, opadnou.
Dávej na sebe pozor,
vždyť ví, Ty nepotřebuješ dozor.

Bude to jako by neexistovala více,
vzpomínky vyhasnou jak sfouknutá svíce.
Sbohem své ti dává touto básní,
čas s Tebou pro ní byl krásný.

Možná jsi jí něco dal,
nebo city pohřbil, vzal?
To pisatelka neprozradí Vám,
otevřený konec a nic dál.

Pamatuj, chlapec jsi dobrý,
netrap se, buď k sobě hodný.
Tímto se s Tebou navěky loučí, 
básní to začalo, básní to skončí.

Malá slečna na světě se neztratí,
vždyť svět dávno už jí zatratil.
Měla ho ráda, můžeš opak tvrdit 
dopis končí, zbývá jej podpisem stvrdit.

Navždy Tvá
Kým vůbec byla?

úterý 26. března 2019

Poetický slovní průjem: Srdce

Srdce

Rána je hluboká, přece se zacelí.
Mám srdce z kamene, nebo snad z oceli?
Sníh na srdci, tuhý led,
silný, neroztaje hned.

Královna ledu, ledová a chladná,
srdce střež si, láska je zrádná.
Láska je studená jako voda,
bolí, sápe, do duše bodá. 

Srdce ti vyřízne,
hlavu ti rozřízne.
Nezbyde nic, jen prázdno a slza,
city jsou nanic, láska je drzá.

pátek 22. března 2019

Poetický slovní průjem: Slečna

Slečna

Malá slečna co píše básně,
na svět usmívá se krásně.
Však za úsměvem jejím bolest se skryje,
něžná duše v ní zaživa hnije. 

Zavírá se do ticha svého,
utíká ze světa mdlého.
Srdce puklo, srdce bolí,
jí však bolest neskolí.

Nebylo jí přáno,
aby citů bylo jí dáno.
City více jsou jí cizí,
pomalu a jistě z duše její mizí.

Jako slunečnice bez slunce zavírá svůj květ,
malou slečnu mrzí svět.
Hledá těchy v básní psaní,
společnosti lidské se straní.

Rozpolcená,
jako noc a den.
Protikladná,
jako realita a sen.

Malá, temná,
přesto plná světla.
Drsná, něžná,
růže co vykvetla.

Poetický slovní průjem: Siréna

Siréna

Mořská panna na útesu sama sedí,
mokré vlasy rudé na zádech jí splývají,
za horizont zasněně hledí,
o kráse její písně se zpívají.

Šupinatá víla, princezna moří,
nebo snad potvora možná víc?
Námořníci se jí dvoří,
vábení jejímu padlo jich na tisíc.

Sirény hlas, mořských vlků prokletí,
do svých láká osidel,
kdo jej zaslechne, život svůj zpečetí;
do jejích chytí se vnadidel.

Majestátní loď o útesy se rozbije,
mořská víla, ne, jen stvůra,
nad hladinou zazní skřek té zmije,
podstatu pravou odhalila, moří krutá zrůda.

středa 20. března 2019

Poetický slovní průjem: Povrchnost

Povrchnost

Svět je nic, jen povrchní,
ukazuje pozlátko a lesk,
vymaň se z něj, uprchni.
V pozadí skrývá se bolest a stesk.

Svět dává ti růže,
však jedovaté trny mají,
jed otrávit duši může,
avšak protijed nikde nedají.

Svět je jen o povrchnosti,
když nejdeš s davem nejsi nic,
přehlídka plebstva a vrchnosti,
tanec života a smrti, nic víc.

Svět dívá se a prohlíží,
hodnotí a odsuzuje,
na duši se neohlíží,
jen tvářičku posuzuje.

Povrchnost bolí, povrchnost drásá,
lidé jsou si rovni, někteří však více,
existuje jediná spása;
smrt nezajímá krása až dohoří života svíce.

pondělí 18. března 2019

Poslední cesta

Kráčím starou hřbitovní cestou, lemovanou hejny vran, posly smrti, průvodci podsvětí. Slyším jejich žalostný zpěv, truchlivý, jako by oplakávaly ty, jejichž duše odvedly na Onen svět. Šustění jejich černých křídel provází mou cestu.
Vzhlédnu k obloze. Slunce se schovalo za mraky. Obloha se zahalila do šedého smutečního roucha, snad aby vyjádřila svou soustrast nad mým zármutkem. Její soucit je tak silný, že i slzy roní se mnou. První kapky signalizují přicházející déšť, smývají můj žal.
Vítr mě hladí ve vlasech, konejší mě.
Cesta se klikatí, procházím mezi náhrobními kameny, posledními pozůstatky lidských bytostí.
"Tu fui, ego eris", stojí vytesáno do chladné žuly náhrobku. Tebou jsem byl, mnou budeš... Přejedu prstem po nápisu. Působení živlů jej téměř zničilo, přesto je stále hmatatelný.
Cesta pokračuje podél rodinné hrobky. Její zdobenost poukazuje na zajištěnost rodu.
Před její branou stojí socha anděla, s mohutnými křídly, který má rozevřené daně. Jako anděl smrti má otevřenou náruč, dobrotivě odvádí zbloudilé duše. Tvář vytesanou nemá. Možná to byl záměr sochaře, anebo jej čas připravil o lidské rysy.
Zhluboka se nadechnu. Ve vzduchu je cítit napětí, cíl mé cesty, toho, proč jsem na tomto místě je téměř přede mnou.
Jeho hrob... Hrob mé jediné lásky, hrob toho, koho jsem milovala... Stále miluji. Smrt můj cit nezasklila.
I když už není se mnou, stále cítím jeho vůni... Právě teď jako bych cítila jeho teplý dech na mé šíji, jako by stál za mnou. Otočím se, ale jsem sama, na celém hřbitově není jediné živé bytosti, kromě mě... A brzy už ani to ne.
Došla jsem k cíli své cesty.
Poslední, co zbylo. Chladný kámen mu je náhrobkem, jeho jméno, nic víc. Lehám si na něj, na ten studený kámen, pod nímž leží jeho tělo, tleje, prožírají jej červy... Jen si dejte, pohostěte se! Však brzy se zakousnete i do mé kůže... Cítím, jak se chlad zmocňuje mého těla, ale je mi to jedno. Nic necítím, jen bezútěšné prázdno. Chtěla bych plakat, slzy mi došly...
Zavírám oči, vybavuji si všechny chvíle, které jsme spolu strávili... Jak jsme leželi v trávě a pozorovali noční oblohu... Jako by stále ležel vedle mě. Přitom je tak blízko, jeho tělo je pohřbeno pode mnou. Jen schránka bez duše.
Přišel čas jít za ním. Ze zadní kapsy kalhot vytahuji žiletku. Přikládám jí k zápěstí. Jdu za tebou, má lásko! Ostrý břit se zakousává do kůže, odhaluje žíly, proráží je. Potůček krve stéká po náhrobku, vpíjí se do něj.
Anděl smrti nade mnou roztahuje svá křídla. Zavírám oči a usínám...

pondělí 11. března 2019

Poetický slovní průjem: Zrcadlo duše

Zrcadlo duše

Zrcadlo duše pustý obraz halí, 
hříchy minulosti odkrývá
černé srdce, temnota mysl kalí,
hluboko do duše se zarývá.

Zrcadlo podává ti duše obraz,
to co vidíš je skutečné,
není to žádný podraz,
zavírat oči je zbytečné.

Co vidíš jsi jen ty a tvůj odraz,
kronika života tvého
všech tvých zločinů obraz,
života zlého či ctného?

Hnijící mrtvola dívá se na tebe,
kdo je to, ty dobře víš...
Jaká je šance dostat se do nebe?
Každým dnem jsi ke smrti blíž.

Život je pes a my jsme děvky jeho,
už chápeš princip života?
Bolest z pádu tvého,
smrt je jediná jistota.

Ples duchů

Stojím před bránou opuštěného zámku. Rozlehlé barokní sídlo, které věky zanedbání nenávratně poškodilo, láká mě do svých útrob. Cítím neodolatelnou touhu jít dovnitř... Mám? Neváhám, a konám. Celou svou vahou se opřu do mohutné dřevěné konstrukce, přes protest staletími zrezivělých pantů se mi podaří otevřít na škvíru dost velkou na to, abych se protáhla dovnitř.
Stojím v přijímací hale. Kdys i musela být majestátní místností, tvořící první dojem a dávajíc na odiv honosnost a bohatství jeho majitelů. Dnes však vypadá bezútěšně, omítka se drolí, tapety ze stěn jsou již dávno strhané. Na konci místnosti se rozprostírá kamenné schodiště. Váhavě k němu přicházím, opatrně našlapuji na první schod... Drží. Pokračuji s opatrností sobě vlastní dál, přidržuji se zábradlí, které je i přes své stáří stále pevně ukotveno.
Vyjdu do patra, a pokračuji potemnělou chodbou dál. Přes vymlácená okna prosvítají poslední paprsky zapadajícího slunce, které přes ozdobné vitráže vrhají po stěnách obrůstající plísní, mechem a břečťanem barevné vzory. Brzy bude tma, neuvidím na cestu, musím si pospíšit.
 Dojdu jen na konec chodby a vrátím se zpět. Jenže... Co je asi za těmi dvojitými dveřmi na konci? Zvědavost mě přemáhá. Beru za kliku. Zamčeno. Smůla. Otáčím se a vracím se zpět, když v tu slyším vrznutí dveří. Prudce se otočím. Dveře jsou dokořán otevřené. Jak? Asi průvan, možná jsem povolila zámek... Vše se dá racionálně vysvětlit. Odhodlaná prozkoumat tajemství starého sídla vcházím do dveří.
Zprvu nic nevidím, po chvíli si mé oči zvyknou na šero. Setmělo se rychleji než jsem očekávala... Začínám rozeznávat detaily místnosti.Velký sál, dřevěné parkety, na stěnách pozůstatky tapet se zlatým zdobením, místy zachované svícny. Tohle místo muselo být svého času překrásné, dějiště spousty bujarých plesů, zábav, lásek na jeden večer, které s východem slunce zase vyprchaly.
Přeběhnu přes rozlehlý sál a udělám piruetu. Představuji si, jak krásné by bylo tančit až do rozednění! Zavírám oči...Měla bych jít. Pomalu otevírám oči a chystám se k odchodu.
Někdo však chytí mou ruku. "Smím prosit, krásná paní?" zní hlas tajemného cizince. Místnost jako by se celá proměnila. Stopy času zmizely, vše je jako nové. Honosné tapety s květinovými ornamenty zdobené zlatem, v bílém mramorovém krbu praská oheň, na stěnách hoří svícny, které osvětlují místnost. Rozhlédnu se kolem. Je plná lidí, dam v honosných róbách z drahých látek, se složitými účesy, pánové v řasených košilích, vestičkách a širokých kloboucích zdobených ptačími pery různých barev. Všichni schovávají svou tvář pod maskami, škraboškami, či podobami různých zvířat. Jak je to možné, musí to být jen sen... Cizinec stále tiskne mou ruku. Do tváře mu nevidím, halí jí stříbrná vlčí maska."Já, já..." víc ze sebe nevydám. Cizinec mě táhne na parket proti mé vůli. Rozezní se hudba, celé osazenstvo začíná tančit. Róby víří v zápalu tance. Až teď si všímám jedné věci... Nikdo z těch lidí nestojí na pevné zemi, všichni se vznášejí pár centimetrů nad naleštěnými parketami... I můj tanečník. Jak je to možné? Jak je to možné? Přijdu si jako omámená. Nemohu vzdorovat, nemohu utíkat, jsem zcela pohlcena tancem.Proplétám se mezi tanečníky, přehazují se mě mezi sebou. Točí se mi hlava, zmáhá mě únava, ale zábava nekončí, jakoby snad nikdo nebyl unaven, nikdo nepotřebuje ani na chvíli nabrat dech... Protože nikdo z nich nedýchá, jen já. Chce se mi utéct, ale mé nohy odmítají spolupráci.Ztrácím pojem o čase, jen tančím... Zavírám oči, chce se mi spát.
Najednou vše utichlo. Hudba přestala hrát, hlomoz zábavy se vytratil. Opatrně otevírám oči. Oslepí mě světlo východu slunce. Spatřím sál, stejný jako byl předtím, zpustošen zubem času.
Kam se všichni poděli? Byl to jen sen?Či ples duchů? Pozůstatek dob minulých? Kdo ví? Znavena odcházím ze zámečku, zavírám za sebou těžká vrata... Vrátím se sem ještě někdy? Tančit s duchy? Co když se mi to jen zdálo? Zadívala jsem se do východu slunce... A vyrazila domů.

Splynutí

Ležím na jemném mechu, jemným jako samet, hledím vzhůru k nebesům, které se skrývají mezi větvemi stromů, jako by snad jejich krása neměla být spatřena. Nadechnu se, cítím vůni jehličí, vůni lesa, vůni domova. Zavřu oči a vnímám okolí. Vnímám vítr, prohánějící se v korunách stromů, pohrává si s jehličím, jaký to rozverný vánek! Slyším zpěv ptáků, roztomilé štěbetání tak rozkošně lahodící mému sluchu. Otevřu oči, stahují se mraky, první kapky dopadají na mou líc, stékají dolů jako slzy. Ale komu by bylo do pláče, kdo by chtěl ronit slzy, když má před sebou tak nádherný pohled? Usměji se, a nechám kapky deště dopadat na svou kůži. Les je přítel, léčí rány duše, vtahuje nás do sebe, a připomíná nám, odkud pocházíme, a kam se jednou zase vrátíme. Šlahouny ostružiní omotávají mé ruce. Jejich trny se mi zarývají do kůže, drásají, krev skrápí spadané listí, rudou se barví zem. Stávám se lesem, a les se stává mnou. Jsem jeho součástí, malá divoženka, už nikdy neodejdu, pohltil mě. Přijal mě, když mě ostatní odmítli. Zavírám oči, zastavuji dech. Tep se vytrácí, dech se ztrácí... Jsem jeho součástí. Navěky.

Ztracená

Stojím na hraně útesu, klidná hladina jezera se rozprostírá pod mýma nohama. Hledím dolů, přemýšlím, jak je voda jezera asi studená. Jako by na tom záleželo, když brzy budu na jeho dně. Napořád, stanu se jeho součástí. Dlouhý černý šat vlaje ve větru, který česá mé havraní kadeře, bosá chodidla vnímají jemnost mechu na kterém stojím, v ruce dřímám černou růži, jako poslední němou připomínku ztracené lásky... Z trnů kape krev, jak tu růži v ruce úzkostlivě tisknu, jako by mi snad měla utéct, opustit mě, stejně jako mě opustil můj milý... Zahleděla jsem se na stříbrnou hladinu , která jako zrcadlo duše zobrazovala všechny okamžiky, bolestivě je připomínala, okamžiky které už nikdy neprožiji, protože on je pryč, navždy... To, jak se mě dotýkal, držel mou ruku, spojení rtů, slastná agónie lásky... Stále cítím ve vlasech jeho dech, stále slyším tlukot jeho srdce, vnímám jeho teplo, jeho vůni, i když je pryč... Těžko uslyším jeho srdce když už nebije, těžko bych vnímala jeho teplo, když už jeho tělo ovládl mrtvolný chlad... Těžko ucítím jeho vůni, když jej obklopuje hlína... Před sebou stále vidím chladný náhrobní kámen s jeho jménem, ten výjev mě pronásleduje dnem i nocí, ve snech... Stále cítím pod rukou rakev, jak jsem se jí dotýkala, doufajíc, že není mrtvý, že v té rakvi jen spí... Spí, ale tohle není pohádka, on se už neprobudí. Zůstala jsem sama, na celém světě, i když jí říkal, že mě nikdy neopustí. Po tváři mi stekla poslední slza. Už nemusím plakat, utrpení skončí, skončí vše, už nebude nic... Stanu se Shakespearovou Ofélií, ukončím svůj život dobrovolně. Existovat bez něj nemá smysl, dýchat bez něj je nesmysl, tak jej hodlám následovat. Snad se setkáme na druhé straně. Udělám krok vstříc svému konci... Obklopuje mě chladná voda, hladina se nade mnou uzavírá, světlo mizí... Už nebude nic.

Něco

Znáte ten pocit, kdy jste uprostřed noci vytrženi z poklidného spánku nutkavou potřebou vyřídit malou neodkladnou záležitost, či se prostě jen napít? S obtížemi vstanete z postele, v polospánku se šouráte temnou chodbou, ruka se dotýká vypínače, světlo se rozsvěcuje... A najednou jako by se v koutku oka mihl stín. Prudce se otočíte, ale nikdo tam není, jen Vy. Jste úplně sami, a přesto máte pocit, že se Vám to nezdálo. Máte pocit, že Vás někdo sleduje, že je tam někdo s Vámi. Vaši mysl ovládne utkvělá paranoia. Veškeré racionální uvažování jde stranou. Rychle zhasínáte světlo a pospícháte zpátky do tepla a bezpečí své postele. Ve dveřích se zarazíte... Nechávali jste je otevřené? Než ulehnete a schováte hlavu pod peřinu, prohlédnete celou místnost. Jste sami, samozřejmě, tep se vrací do normálu, a zase máte pocit bezpečí. Ale co když Vám povím, že je to skutečné? Že tam opravdu někdo byl? Nebo spíš... Něco... Můžete mě nazvat lhářkou, v zájmu svého duševního klidu mi nemusíte věřit, ale Něco tu bude pořád, schovává se ve stínech a čeká na svou chvíli...

sobota 2. března 2019

Poetický slovní průjem: Přelud

Přelud

Upadla jsem a odmítám vstát,
kolem mě chodí lidi, chci to všechno vzdát.
Pojď můj drahý, ty můžeš se mi smát,
bodl jsi mě do srdce co chtěla jsem ti dát.
Na zemi ležím, život ze mě prchá,
láska je bezcitná mrcha.
Láska je ničím, láska je blud,
naprosto bezcenný lidský pud.
Umírám, můj milý, zanech své slzy,
na druhé straně shledáme se brzy...

Poetický slovní průjem: Noční běs

Noční běs

Bosé nohy lesní cestou kráčí,
z chodidel řine se krev,
bolestivé kroky přes bodláčí,
snažím se nespustit řev. 

Prsty hmatají na stromů kůry,
je to skutečné, či pouhý sen?
Takové bývají noční můry,
jakmile odezní, přichází den.

Příšerná bolest mým tělem cuká,
snažím se nadechnout vzduch do svých plic,
brzy snad skončí má příšerná muka,
noční běs nekončí, nezmohu nic.

Pokračuji cestou dál,
na mýtinu dojdu bez potíží.
Podivná bytost ve stínech opodál
se zájmem si mě prohlíží.

Drápy ostré jako břitvy,
tesáky špičaté v tlamě,
jasný je výsledek bitvy,
znenadání vrhá se na mě.

Jako dýkou drápy pářou mi žíly,
rudou barví se mech,
na odpor chybí mi síly,
z mých úst vychází poslední dech.

Okny prosvítá světlo,
byl to přeci pouhý sen...
Vnímám postele teplo,
slunce vychází, začíná den.


pátek 1. března 2019

Poetický slovní průjem: Tajemství starého hradu

Tajemství starého hradu

Na skále majestátní hrad se tyčí,
všeho lidu dlouhá léta prost,
po staletí rozmary přírody jej ničí,
zmocnil se jej lesní porost.

V podhradí nenajdeš zahrady,
místo květů křížů řada,
dobíráme se odpovědi té záhady:
vždyť je to hřbitov, ne zahrada.

A ve sklepení toho hradu
spousta beden, dřevo hnije,
hledíš to na rakví řadu.
Kdopak tady vlastně žije?

Bytosti noci, navždy krásní,
požehnaní, či prokletí?
Pleť jim stářím nezvrásní,
hledají své oběti.

Ke svému životu krev musejí pít,
zabíjení radost jim dělá,
srdce jejich neuslyšíš bít,
ve sklepeních hromadí se těla.

Jsou to monstra, zrůdy, stvůry,
žízniví jsou upíři,
zbloudilých noční můry,
ve své formě netopýří.

Tesáky ostré zaryjí se do kůže,
horká krev z tepen se vyřine.
Teď už ti nikdo nepomůže,
pohlazení smrti tě nemine.

A proto, poutníče, máš-li svůj život rád,
vyhni se tomu prokletému hradu,
obzvlášť neumíš-li se prát,
nepokoušej osud, vyslyš mou radu.