Stojím před bránou opuštěného zámku. Rozlehlé barokní sídlo, které věky zanedbání nenávratně poškodilo, láká mě do svých útrob. Cítím neodolatelnou touhu jít dovnitř... Mám? Neváhám, a konám. Celou svou vahou se opřu do mohutné dřevěné konstrukce, přes protest staletími zrezivělých pantů se mi podaří otevřít na škvíru dost velkou na to, abych se protáhla dovnitř.
Stojím v přijímací hale. Kdys i musela být majestátní místností, tvořící první dojem a dávajíc na odiv honosnost a bohatství jeho majitelů. Dnes však vypadá bezútěšně, omítka se drolí, tapety ze stěn jsou již dávno strhané. Na konci místnosti se rozprostírá kamenné schodiště. Váhavě k němu přicházím, opatrně našlapuji na první schod... Drží. Pokračuji s opatrností sobě vlastní dál, přidržuji se zábradlí, které je i přes své stáří stále pevně ukotveno.
Vyjdu do patra, a pokračuji potemnělou chodbou dál. Přes vymlácená okna prosvítají poslední paprsky zapadajícího slunce, které přes ozdobné vitráže vrhají po stěnách obrůstající plísní, mechem a břečťanem barevné vzory. Brzy bude tma, neuvidím na cestu, musím si pospíšit.
Dojdu jen na konec chodby a vrátím se zpět. Jenže... Co je asi za těmi dvojitými dveřmi na konci? Zvědavost mě přemáhá. Beru za kliku. Zamčeno. Smůla. Otáčím se a vracím se zpět, když v tu slyším vrznutí dveří. Prudce se otočím. Dveře jsou dokořán otevřené. Jak? Asi průvan, možná jsem povolila zámek... Vše se dá racionálně vysvětlit. Odhodlaná prozkoumat tajemství starého sídla vcházím do dveří.
Zprvu nic nevidím, po chvíli si mé oči zvyknou na šero. Setmělo se rychleji než jsem očekávala... Začínám rozeznávat detaily místnosti.Velký sál, dřevěné parkety, na stěnách pozůstatky tapet se zlatým zdobením, místy zachované svícny. Tohle místo muselo být svého času překrásné, dějiště spousty bujarých plesů, zábav, lásek na jeden večer, které s východem slunce zase vyprchaly.
Přeběhnu přes rozlehlý sál a udělám piruetu. Představuji si, jak krásné by bylo tančit až do rozednění! Zavírám oči...Měla bych jít. Pomalu otevírám oči a chystám se k odchodu.
Někdo však chytí mou ruku. "Smím prosit, krásná paní?" zní hlas tajemného cizince. Místnost jako by se celá proměnila. Stopy času zmizely, vše je jako nové. Honosné tapety s květinovými ornamenty zdobené zlatem, v bílém mramorovém krbu praská oheň, na stěnách hoří svícny, které osvětlují místnost. Rozhlédnu se kolem. Je plná lidí, dam v honosných róbách z drahých látek, se složitými účesy, pánové v řasených košilích, vestičkách a širokých kloboucích zdobených ptačími pery různých barev. Všichni schovávají svou tvář pod maskami, škraboškami, či podobami různých zvířat. Jak je to možné, musí to být jen sen... Cizinec stále tiskne mou ruku. Do tváře mu nevidím, halí jí stříbrná vlčí maska."Já, já..." víc ze sebe nevydám. Cizinec mě táhne na parket proti mé vůli. Rozezní se hudba, celé osazenstvo začíná tančit. Róby víří v zápalu tance. Až teď si všímám jedné věci... Nikdo z těch lidí nestojí na pevné zemi, všichni se vznášejí pár centimetrů nad naleštěnými parketami... I můj tanečník. Jak je to možné? Jak je to možné? Přijdu si jako omámená. Nemohu vzdorovat, nemohu utíkat, jsem zcela pohlcena tancem.Proplétám se mezi tanečníky, přehazují se mě mezi sebou. Točí se mi hlava, zmáhá mě únava, ale zábava nekončí, jakoby snad nikdo nebyl unaven, nikdo nepotřebuje ani na chvíli nabrat dech... Protože nikdo z nich nedýchá, jen já. Chce se mi utéct, ale mé nohy odmítají spolupráci.Ztrácím pojem o čase, jen tančím... Zavírám oči, chce se mi spát.
Najednou vše utichlo. Hudba přestala hrát, hlomoz zábavy se vytratil. Opatrně otevírám oči. Oslepí mě světlo východu slunce. Spatřím sál, stejný jako byl předtím, zpustošen zubem času.
Kam se všichni poděli? Byl to jen sen?Či ples duchů? Pozůstatek dob minulých? Kdo ví? Znavena odcházím ze zámečku, zavírám za sebou těžká vrata... Vrátím se sem ještě někdy? Tančit s duchy? Co když se mi to jen zdálo? Zadívala jsem se do východu slunce... A vyrazila domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat