pátek 1. března 2019

Poetický slovní průjem: Tajemství starého hradu

Tajemství starého hradu

Na skále majestátní hrad se tyčí,
všeho lidu dlouhá léta prost,
po staletí rozmary přírody jej ničí,
zmocnil se jej lesní porost.

V podhradí nenajdeš zahrady,
místo květů křížů řada,
dobíráme se odpovědi té záhady:
vždyť je to hřbitov, ne zahrada.

A ve sklepení toho hradu
spousta beden, dřevo hnije,
hledíš to na rakví řadu.
Kdopak tady vlastně žije?

Bytosti noci, navždy krásní,
požehnaní, či prokletí?
Pleť jim stářím nezvrásní,
hledají své oběti.

Ke svému životu krev musejí pít,
zabíjení radost jim dělá,
srdce jejich neuslyšíš bít,
ve sklepeních hromadí se těla.

Jsou to monstra, zrůdy, stvůry,
žízniví jsou upíři,
zbloudilých noční můry,
ve své formě netopýří.

Tesáky ostré zaryjí se do kůže,
horká krev z tepen se vyřine.
Teď už ti nikdo nepomůže,
pohlazení smrti tě nemine.

A proto, poutníče, máš-li svůj život rád,
vyhni se tomu prokletému hradu,
obzvlášť neumíš-li se prát,
nepokoušej osud, vyslyš mou radu.

Žádné komentáře:

Okomentovat