pondělí 18. března 2019

Poslední cesta

Kráčím starou hřbitovní cestou, lemovanou hejny vran, posly smrti, průvodci podsvětí. Slyším jejich žalostný zpěv, truchlivý, jako by oplakávaly ty, jejichž duše odvedly na Onen svět. Šustění jejich černých křídel provází mou cestu.
Vzhlédnu k obloze. Slunce se schovalo za mraky. Obloha se zahalila do šedého smutečního roucha, snad aby vyjádřila svou soustrast nad mým zármutkem. Její soucit je tak silný, že i slzy roní se mnou. První kapky signalizují přicházející déšť, smývají můj žal.
Vítr mě hladí ve vlasech, konejší mě.
Cesta se klikatí, procházím mezi náhrobními kameny, posledními pozůstatky lidských bytostí.
"Tu fui, ego eris", stojí vytesáno do chladné žuly náhrobku. Tebou jsem byl, mnou budeš... Přejedu prstem po nápisu. Působení živlů jej téměř zničilo, přesto je stále hmatatelný.
Cesta pokračuje podél rodinné hrobky. Její zdobenost poukazuje na zajištěnost rodu.
Před její branou stojí socha anděla, s mohutnými křídly, který má rozevřené daně. Jako anděl smrti má otevřenou náruč, dobrotivě odvádí zbloudilé duše. Tvář vytesanou nemá. Možná to byl záměr sochaře, anebo jej čas připravil o lidské rysy.
Zhluboka se nadechnu. Ve vzduchu je cítit napětí, cíl mé cesty, toho, proč jsem na tomto místě je téměř přede mnou.
Jeho hrob... Hrob mé jediné lásky, hrob toho, koho jsem milovala... Stále miluji. Smrt můj cit nezasklila.
I když už není se mnou, stále cítím jeho vůni... Právě teď jako bych cítila jeho teplý dech na mé šíji, jako by stál za mnou. Otočím se, ale jsem sama, na celém hřbitově není jediné živé bytosti, kromě mě... A brzy už ani to ne.
Došla jsem k cíli své cesty.
Poslední, co zbylo. Chladný kámen mu je náhrobkem, jeho jméno, nic víc. Lehám si na něj, na ten studený kámen, pod nímž leží jeho tělo, tleje, prožírají jej červy... Jen si dejte, pohostěte se! Však brzy se zakousnete i do mé kůže... Cítím, jak se chlad zmocňuje mého těla, ale je mi to jedno. Nic necítím, jen bezútěšné prázdno. Chtěla bych plakat, slzy mi došly...
Zavírám oči, vybavuji si všechny chvíle, které jsme spolu strávili... Jak jsme leželi v trávě a pozorovali noční oblohu... Jako by stále ležel vedle mě. Přitom je tak blízko, jeho tělo je pohřbeno pode mnou. Jen schránka bez duše.
Přišel čas jít za ním. Ze zadní kapsy kalhot vytahuji žiletku. Přikládám jí k zápěstí. Jdu za tebou, má lásko! Ostrý břit se zakousává do kůže, odhaluje žíly, proráží je. Potůček krve stéká po náhrobku, vpíjí se do něj.
Anděl smrti nade mnou roztahuje svá křídla. Zavírám oči a usínám...

Žádné komentáře:

Okomentovat