Stojím na hraně útesu, klidná hladina jezera se rozprostírá pod mýma nohama. Hledím dolů, přemýšlím, jak je voda jezera asi studená. Jako by na tom záleželo, když brzy budu na jeho dně. Napořád, stanu se jeho součástí. Dlouhý černý šat vlaje ve větru, který česá mé havraní kadeře, bosá chodidla vnímají jemnost mechu na kterém stojím, v ruce dřímám černou růži, jako poslední němou připomínku ztracené lásky... Z trnů kape krev, jak tu růži v ruce úzkostlivě tisknu, jako by mi snad měla utéct, opustit mě, stejně jako mě opustil můj milý... Zahleděla jsem se na stříbrnou hladinu , která jako zrcadlo duše zobrazovala všechny okamžiky, bolestivě je připomínala, okamžiky které už nikdy neprožiji, protože on je pryč, navždy... To, jak se mě dotýkal, držel mou ruku, spojení rtů, slastná agónie lásky... Stále cítím ve vlasech jeho dech, stále slyším tlukot jeho srdce, vnímám jeho teplo, jeho vůni, i když je pryč... Těžko uslyším jeho srdce když už nebije, těžko bych vnímala jeho teplo, když už jeho tělo ovládl mrtvolný chlad... Těžko ucítím jeho vůni, když jej obklopuje hlína... Před sebou stále vidím chladný náhrobní kámen s jeho jménem, ten výjev mě pronásleduje dnem i nocí, ve snech... Stále cítím pod rukou rakev, jak jsem se jí dotýkala, doufajíc, že není mrtvý, že v té rakvi jen spí... Spí, ale tohle není pohádka, on se už neprobudí. Zůstala jsem sama, na celém světě, i když jí říkal, že mě nikdy neopustí. Po tváři mi stekla poslední slza. Už nemusím plakat, utrpení skončí, skončí vše, už nebude nic... Stanu se Shakespearovou Ofélií, ukončím svůj život dobrovolně. Existovat bez něj nemá smysl, dýchat bez něj je nesmysl, tak jej hodlám následovat. Snad se setkáme na druhé straně. Udělám krok vstříc svému konci... Obklopuje mě chladná voda, hladina se nade mnou uzavírá, světlo mizí... Už nebude nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat