pondělí 11. března 2019

Splynutí

Ležím na jemném mechu, jemným jako samet, hledím vzhůru k nebesům, které se skrývají mezi větvemi stromů, jako by snad jejich krása neměla být spatřena. Nadechnu se, cítím vůni jehličí, vůni lesa, vůni domova. Zavřu oči a vnímám okolí. Vnímám vítr, prohánějící se v korunách stromů, pohrává si s jehličím, jaký to rozverný vánek! Slyším zpěv ptáků, roztomilé štěbetání tak rozkošně lahodící mému sluchu. Otevřu oči, stahují se mraky, první kapky dopadají na mou líc, stékají dolů jako slzy. Ale komu by bylo do pláče, kdo by chtěl ronit slzy, když má před sebou tak nádherný pohled? Usměji se, a nechám kapky deště dopadat na svou kůži. Les je přítel, léčí rány duše, vtahuje nás do sebe, a připomíná nám, odkud pocházíme, a kam se jednou zase vrátíme. Šlahouny ostružiní omotávají mé ruce. Jejich trny se mi zarývají do kůže, drásají, krev skrápí spadané listí, rudou se barví zem. Stávám se lesem, a les se stává mnou. Jsem jeho součástí, malá divoženka, už nikdy neodejdu, pohltil mě. Přijal mě, když mě ostatní odmítli. Zavírám oči, zastavuji dech. Tep se vytrácí, dech se ztrácí... Jsem jeho součástí. Navěky.

Žádné komentáře:

Okomentovat